Z online zpravodajství, za které mimochodem moc děkuji Majklovi, je jasné, že jsme se nakonec opravdu k moři na těch našich horských kolech dostali. V tomto článečku se nejprve pokusím zachytit ve zkratce, jak probíhalo plánování a poté doplním další informace a události z cesty, o kterých se v předchozím článku nepsalo a k tomu budou samozřejmě patřit i fotografie a výškové profily jednotlivých etap.Jak jsme vlastně přišli na to podniknout takový výlet? Původně jsme chtěli jet tento rok do Norska s kolama na tři týdny. Ale Ladunka jednoho dne přišla z práce s tím, že nedostala tolik dovolené v jednom kuse. Ten večer jsme nemohli oba usnout, jak jsme si lámali hlavy nad vymýšlením náhradního plánu. Až mě napadlo, což takhle jet k moři na kole? Nečekal jsem, že bude Ladunka souhlasit, byl to spíš jen bláznivý nápad, ale ji se to taky líbilo. Hned další den ráno jsme začali s plánováním.
Nejdůležitější bylo vymyslet trasu, kudy by se dalo jet. Nejprve jsme zkoušeli sehnat informace, kudy vede Jantarová stezka po Rakousku a Slovinsku, ale bohužel jsme k tomu nesehnali podrobnější mapy. Nakonec jsem se rozhodl, že zkusím celou trasu navrhnout sám. Důležité bylo vyhnout se frekventovaným silnicím a velkým městům. Pro návrh trasy jsem použil stránky http://www.runstoppable.com , kde mi to dokonce po naklikání trasy zobrazilo i výškový profil.
Po České republice to bylo snadné. Do Brna jsem od nás na kole už několikrát jel a měl jsem tak v záloze hned několik variant. Z Brna k hranicím vede právě Jantarová stezka, kterou jsem v plánu ještě maličko optimalizoval. Navíc právě u nás máme podle mého názoru nejlepší mapové servery, kde si můžu zobrazit různé vrstvy (s cyklo nebo turistickým značením a další). Až k Vídni mi proto pomáhal Cykloserver.cz . Zbytek jsem vybíral už pouze podle Google Maps s výjimkou Slovinska, kde mi ještě pro některé úseky pomohly papírové mapy od vydavatelství Geodetski Zavod Slovenie.
Další důležitou věcí, kterou bylo nutné připravit předem je vybavení. Neměli jsme totiž do té doby žádné cyklo-brašny, k tomu nosiče a navíc ani žádné zkušenosti s nimi. Objednal jsem proto nejprve na zkoušku dvě nepromokavé brašny od Sport Arsenal a jeden nosič. Během prvního prodlouženého květnového víkendu jsem tak mohl vyrazit na první testovací výlet s brašnama na kole. Brašny i nosič se osvědčily a navíc se mi to moc zalíbilo, proto objednávám to samé ještě jednou pro Ladunku. Díky tomu jsme v červnu otestovali vybavení na dalším výletě společně.
Ještě jsem zvažoval, zda použít slabší pláště. Dokonce jsem si je i objednal, ale už jsme si je nestihli vyzkoušet, proto jsme zůstali u osvědčených rozměrů 26x1,9". Stan jsme také nechali doma a místo něj vzali každý jedno pončo, přičemž z mého většího (Jurek) lze postavit nouzový přístřešek.
Poznámka: trasy na zde uvedených mapách jsou z období plánování. Dařilo se nám jich až na drobné výjimky držet, ale díky značné odchylce ve vzdálenostech mezi Google Maps a realitou se nám to nakonec rozpadlo na 8 etap (z původních 7).
1. den
Na cestu vyrážíme i přes nepříznivou předpověď počasí ráno 18. července 2009 z Bystřece. Hned na úvod nás čeká malý kopeček do Výprachtic, který je vzhledem k profilu trasy během prvních tří dní jedním z největších. Pak už je to dlouho jen z kopce anebo po rovině.
Další kopeček nás čeká za Moravskou Třebovou. Nad námi je neustále temná obloha a nejtmavější je právě v těch místech, kam míříme, tzn. na jihu. Zatím máme ale štěstí a pršení se nám vyhýbá.
Kilometry ubíhají pěkně rychle. První delší zastávku pro odpočinek si dáváme před Jaroměřicema. V Boskovicích se stavujeme na pořádný oběd. Chvíli nám ale trvalo, než jsme našli restauraci, kde vaří a je se zahrádkou.
Kousek před Blanskem na nás zaútočí pořádný slejvák. Stihneme se schovat u transformátoru, co stojí u železničního přejezdu na konci Dolní Lhoty. Po několika hodinách čekání oblékáme ponča a zkoušíme se vrátit k železniční zastávce. Překvapí nás ale trojice puberťáků čichajících toluen a smrad z výkalů. Tak tady by se nedalo přespat. Vracíme se zpět do vesnice na autobusovou čekárnu, kde pojíme. Postupně se ale konečně mraky zvedly a my po pěti hodinách čekání konečně můžeme vyrazit dál.
Cestou nás stihne ještě jeden lehčí deštík v Adamově. Nakonec se zastavujeme na nocleh kousek před Brnem. Tak jak jsem měl původně v plánu, jen máme najeto o cca 10km víc. To mě poprvé napadá, že plán se bude zřejmě od reality lehce lišit.
Na noc si raději rozkládáme přístřešek z ponča a vyplatilo se nám to, neboť v noci opravdu pršelo. Alespoň to zahnalo otravné komáry.
2. den
Ráno lehce mrholí, proto rychle sbalíme věci a jdeme se nasnídat pod most. Zanedlouho přestane pršet a můžeme vyjet na cestu. Brno projedeme nad naše očekávání vcelku rychle a snadno kolem řeky Svitava. V Komárově se ještě stavujeme v obchodě pro pití, ovoce a čerstvé pečivo.
Za Brnem se napojíme na Jantarovou stezku (cyklotrasa číslo 4), díky které se rychle přiblížíme až na dohled Pálavy, aniž bychom museli zastavovat a koukat se do mapy.
Během dne postupně zesiluje vítr, jede se hůř a kilometry už nám na tachometrech tak rychle nepřibývají. Na oběd se zastavujeme v Pasohlávkách. Byl vynikající až jsem se přejedl, je mi těžko a hůř se mi sedí na kole.
Dál jedeme po břehu Věstonické vodní nádrže a zpět na Jantarovou stezku se napojíme až za Jevišovkou. Ve chvíli, kdy překračujeme státní hranici s Rakouskem, máme na tachometrech 80km za tento den.
V Rakousku nás čeká jediný větší kopec tohoto dne a to Buschberg, na kterém jsou již z dálky vidět dva radary. Údajně se jedná o radary pro civilní lety pro celé Východní Rakousko. Je to široko daleko jediný vysoký kopec,zřejmě proto tu potkáváme v sedle spoustu lidí. Je odsud vidět i špičky nejvyšších budov Vídně.
Cesta dolů je odměnou za náš výkon a nejen, že se konečně vezeme, ale naskýtá nám zároveň překrásné výhledy do okolí. Další dva menší kopečky už zdoláváme díky čím dál silnějšímu větru hůř a únava se stupňuje.
Konečně objevujeme místo, kde by se dalo přespat. Rozložíme karimatky a v klidu povečeříme lovecký salám s rohlíkem při západu slunce. Tentokrát nestavíme žádný přístřešek, zdá se, že bude jasná a klidná noc.
3. den
Po klidné noci s oblouhou plnou hvězd se budíme do zamračeného dne. Posnídáme, s balíme věci a rychle vyrážíme vpřed, abychom stihli alespoň projet Vídeň, než začne pršet. Při plánování cesty jsem se rozhodl projet Vídeň podél Dunaje - přišlo mi to jako nejrychlejší a nejsnazší varianta. Proto dnes nejprve míříme do Bisambergu, kde se napojíme na cyklotrasu, která vede právě podél Dunaje.
K břehu řeky se nám podaří dojet vcelku snadno a rychle. Dál už pokračujeme po cyklostezce, která je i takhle ve všední den dopoledne plná dalších cyklistů a bruslařů. Před Vídní najedeme na ostrov a celou Vídeň pak projíždíme právě tudy až nejdál, co to jde. Během jízdy nám občas lehce sprchne.
Vídeň opouštíme přes Schwechat směrem na Himberg, kde si dáváme k obědu pořádný Wiener Schnitzel s pivem. Ladunka tak velký řizek ovšem nesní, proto ho dojídám já. Další desítky kilometrů je mi solidně těžko z přejedení.
Za Himebergem jsem měl naplánováno jet přímo po polní cestě do Münchendorfu a teď s radostí zjišťuju, že tudy dokonce vede i Jantarová stezka. Díky této náhodě se vyhýbáme všem silnicím a až do Wiener Neustadt jedeme právě po této stezce, což je pro nás příjemná změna.
Ve Wiener Neustadt máme první zastávku v obchoďáku, abychom dokoupili pečivo, pití, ovoce a něco sladkýho na přilepšenou (tuším, že to byla velká čokoláda Milka v akční slevě :-)). S cyklostezkou EuroVelo 9 se loučíme a dál pokračujeme po silnici číslo 54. Není to nic příjemného a bohužel nás po ní čeká pořádný kus cesty.
Ladunka je už hodně unavená, ale stále se nám nedaří najít vhodné místo ke spaní. Buď jsou kolem silnice jen prudké stráně nebo baráky. Až u Olbersdorfu zastavujeme u řeky na místě, kde nás snad nebude nikdo rušit. Rozložíme spaní a zjišťujeme, že největším narušitelem budou slimáci. Obloha postupně zčernala, proto radši stavíme přístřešek.
4. den
Ráno zjišťujeme, že slimáci, tak jak jsme se večer obávali, byli opravdu ti největší narušitelé našeho soukromí. Nalezli nám snad úplně všude a zanechali za sebou své slizké stopy. Dnes nás čeká výjezd na nejvyšší kopec celého našeho výletu, proto zbytečně neotálíme a vyrážíme, dokud slunce ještě tolik nepálí.
V Aspang-Markt ještě zastavujeme u obchoďáku pro mlíko a nějaké ovoce. Dál už nás čeká zdlouhavé stoupání a spousta serpentin až do Mönichkirchen, odkud už by to mělo být zase z kopce. Nahoře nás přivítají překrásná panoramata. Chvíli zde posedíme a dojíme čokoládu ze včerejška.
Sjezdu si bohužel díky silnému větru moc neužíváme. I z prudkého kopce musíme šlapat, aby to jelo. Následuje nekonečný usek zvlněné krajiny - chvíli stoupání chvíli klesání, kde opět solidně fouká.
Dnes jedu stále v čele a snažím se prorážet Ladunce vzduch, aby to měla snazší, neboť je unavená po včerejšku a dnešním výjezdu do cca 910m nad mořem. Naráží do mě za jízdy nejen vítr ale i včela a nechává mí svůj jed z žihadla od cesty. Sjíždíme proto ze silnice číslo 54 k hospůdce v Neustift an der Lafnitz na oběd a můžu se tak na chvíli uklidit do stínu.
Rakušani v místech cizinci málo navštěvovaných angličtinou moc nevládnou, tak si pro jistotu opět dáváme Schnitzel a opět je vynikající.
Po obědě opět vyrážíme na další cestu větrnou výhní. Zastavujeme čím dál častěji ve stínu, abychom si od sluníčka alespoň trochu odpočali.
V Gleisdorfu konečně opouštíme hlavní silnici číslo 54 a míříme vzhůru do kopečka směrem na Marienhof. Kousek za vesnicí si v lese najdeme místo na spaní. Zdá se, že tentokrát budeme mít konečně klid od komárů, slimáků a podobné havěti.
5. den
Už ráno je pořádný teplo a přicházíme tak hned na začátku dne o iluze o chladnějším počasí. Dnes bychom konečně měli dojet do Slovinska, ale hraniční přechod má 650m.n.m., takže jsme náležitě motivováni a hurá dál.
Ještě jsme toho moc neujeli a dostávám další žihadlo za jízdy. Tentokrát to byla pro změnu vosa. Díky jí ovšem za to, neboť jsem si alespoň ve stínu nad mapou všiml, že jsme příliš brzo odbočili a nebýt vosy, přišli bychom na to asi až hodně pozdě. Nemusíme se teď alespoň tak daleko vracet - jen pár kilometrů.
Voda z našich plesnivých cyklo-lahví už nám vůbec nechutná, navíc je za chvíli po naplnění teplá. Den ode dne tak zastavujeme čím dál tím častěji u obchodu a kupujeme chlazený pití. Občas se s námi chce dát někdo do řeči a zajímá se o to kam a odkud jedeme, ale moc si spolu nepopovídáme, protože oni nerozumí ani česky ani anglicky a my zase neumíme německy.
U jezera Wundschuh Teich si dáváme delší pauzu ve stínu stromu. To vedro je ubíjející. Na oběd se tentokrát zastavujeme až kolem třetí hodiny a opět je vynikající. Ještě chvíli posedíme u dalšího píva a pak zase hurá do sedla našich milovaných kol. Dnes mám první defekt - píchnuté zadní kolo. Oprava je snadná. Před výjezdem na Radlpass ještě promažu řetězy, které se nám začínají ozývat.
Výjezd do Radlpass jsem nečekal tak brutální. Není to tak vysoko, ale silnice je až neskutečně prudká a přítomnost serpentin mi přijde skoro zbytečná. Když už je to tak prudký, tak to mohli zrovna nechat na přímo :-) Ladunka hodnotí výjezd jako horší než na ten včerejší o 300m vyšší kopec.
Ze sedla sjedeme do městečka Dobrava, kde nakoupíme ovoce, pití a vynikající sýr. Je znát, že už nejsme v Rakousku. Silnice už nejsou tak kvalitní a řidiči už nejsou tak ohleduplní vůči cyklistům, ale pořád je to mnohem lepší než u nás v ČR.
Jedeme podél řeky Drava, která mě překvapí svým mohutným tokem. Nakonec ji přejedeme, abychom se dostali do Trbonje a dál do pohoří Pohorje. Kousek za obcí Trbonje nacházíme pěkné místečko k přespání.
6. den
V noci nás chvílemi strašily blesky v dálce, ale jak tiše přišly tak i tiše odešly a nepršelo. Zase nás čekaj tropy a k tomu kopečky - jsme přeci ve Slovinsku. Hned z kraje po snídani musíme vystoupat na první z nich.
Při plánování jsem se obával špatnýho povrchu, ale po vyschlé hliněné cestě se jelo krásně a navíc celou cestu lesem tudíž v příjemném stínu. Nahoře chvíli posedíme a během toho vyřídíme SMSky, neboť dole, v místě, kde jsme spali, nebyl signál.
Poté sjedeme dolů do Slovenj Gradec, který rychle profrčíme a zpomalíme až v dalším dokopci, kde až nahoru vede asfalt. To mě překvapilo, neboť podle mapy by to měla být opět klasická Slovinská hliněná cesta. Ta nás čeká až cestou dolů. Ještě před sjezdem si ale sníme hruštičky a spolu s nimi vychutnáváme krásu okolní krajiny.
Dole zastavujeme u potoka a konečně máme příležitost se omýt úplně celý. Tohle vlastně teprve druhé mytí ale první, kde si opláchneme víc než obličej a nohy. A pak mi bude někdo vykládat, že se musím mejt každý den, to si určitě vymyslely vodárenský společnosti, aby měly větší tržby :-)
Po příjemném osvěžení sjíždíme stále z kopce až do městečka Šoštanj, kde zastavujeme na oběd. Chvíli nám trvá, než najdeme nějaký podnik, kde se vaří. Dáváme si pizzu a jelikož ji po Ladunce dojídám je mi opět těžko.
Dnes nám cesta moc neubíhá. Posouváme se vždy po pár kilometrech, ale nám to nevadí, protože jsme si stejně už dávno chtěli dát odpočinkovější den. V Mozirje si koupíme meloun a za městem si ve stínu stromu dopřáváme další delší odpočinek, tentokrát zpříjemněný konzumací vychlazeného melounu. Pak jsme se zase maličko utrhli a do další zastávky ujeli místo několika jednotek hned několik desítek kilometrů
Za Gornji Grad se začíná cesta lehce zvedat. A stále se zvedá a zvedá a nebere to konce. Tuším průšvih. Jedeme sice dobře ale úplně mi z hlavy vypadlo, že je tu celkově druhý nejvyšší kopec naší cesty a já tak na to včas Ladunku neupozornil. "Chudák holka, má to se mnou těžký", říkám si. Od začátku cesty ji upozorňuji na každou maličkost, aby na to byla připravená, a tohle vysoko položený sedlo se mi úplně vykouří z hlavy, to snad není ani možný.
Ladunka ale nakonec vyjede až do sedla Črnivec 902m.n.m, neusmívá se na mě sice, ale už je to dobrý. Rychle se stmívá, proto se tu dlouho nezdržujeme, sjíždíme dolů a hledáme místo na přespání. Takové nacházíme hned u silnice za potokem v jedné ze serpentin.
7. den
Ráno si nás prohlížej kravičky z protějšího svahu. Asi tu ještě nic tak podivnýho neviděly. Před jízdou si jako každé ráno poctivě protáhnu achilovky, aby to vydržely až k moři.
Za chvilku jsme v Kamniku, kde se opět stavujeme v obchodě. Poté se už blížíme k Ljubljaně, respektive ji spíš objíždíme a ne a ne se dostat až přímo k ní a najednou je cedule konec Ljubljany.
Dneska se poprvé nestavujeme na oběd v žádné hospodě. Čím víc na jih tím větší problém je, nějakou solidní, kde se vaří, sehnat. Je to všude jen samé bistro anebo café-bar. Možná je to také i tím, že neprojíždíme turisty oblíbenými místy. Na oběd tedy definitivně zastavujeme až ve Vrhnice na lavičce u stánku s kebabem. Byl to nejlevnější ale přitom asi nejlepší oběd. Tak dobrý kebab jsme měli naposled také ve Slovinsku, když jsme se vraceli vlakem z Julských Alp.
Jak se blížíme k Postojne, Ladunka jakoby rázem ožila a já ji málem nestačím. Ví že za Postojnou už nás žádné velké kopce nečekají a moře je kousek. Za Postojnou si pro jistotu oblékáme reflexní vesty, protože provoz ve směru Ilirska Bistrica je dost hustý.
Ještě večer dojedeme kousek za Pivku, kde si najdeme pěkné zastrčené místečko ke spaní.
Dneska jsme po delší době opět najeli přes 120km, tzn. že zítra už nám zbývá opravdu jen kousek a obědvat bychom mohli už u moře. Uvidíme.
8. den
Po probuzení nás přivítá temná obloha. Ta být u nás, jsou z toho přívalový deště. Tady je ale zatím klid a my můžeme vyrazit vstříc poslední etapě naší cesty. Paradoxně je to jeden z nejchladnějších dní, i když jsme z celé cesty nejjižněji. Ladunka dnes vystřelila jako raketa, jak moc se těší, že už bude konec. Málem jsem si ani nestihl zabalit věci.
Před sjezdem do Ilirska Bistrica nás zastaví típci v reflexních vestách a zátarasy. Prý se tu konají závody aut do vrchu a máme se vrátit zpět do Pivky a pak znova po hlavní silnici. Rezolutně odmítám a říkám, že to je stejně nebezpečné po té hlavní jako mezi těmi závoďáky tady. V mapě vidím naznačenou cestu přes Podstenje. Když se na ni ptám típků tak prej "dangerous". Pro ně je všechno "dangerous". Jedeme tudy a nakonec to byla akorát pěkná terénní vložka a nic nebezpečnýho.
V Ilirska Bistrica naposled zastavíme u obchoďáku nakoupit nějaké ovoce a pití, protože to vypadá, že další možnost bude až u moře.
Poté stoupáme vzhůru k přechodu Pasjak. Myslel sem si, že Italové do Chorvatska nejezdí a bude tam menší provoz. Jak naivní jsem byl. Na silnici číslo 7 byl snad ještě větší provoz než na silnici číslo 6 a právě Italů tu bylo ze všeho nejvíc. Až na menší potyčku s Chorvatským kamiónem jsme se ale dostali až k Chorvatským hranicím živí.
Na hraničním přechodu se s námi dává do řeči nějaký Chorvat a fotí si nás. Cesta dál je už jen z kopce. Za křižovatkou s dálnicí už je silnice jenom naše. Sjezd je nekonečný a moře přes ty křoviny stále není vidět.
Dojedeme až do Opatija, kde chvíli nemůžeme najít žádnou cestu až k vodě, tak to nakonec bereme po schodech. A je to tu. Jsme u moře. Dokázali jsme to. V sobotu 25. července v jednu hodinu odpoledne po necelých osmi dnech jízdy se koupeme v moři.
Celou cestu jsem si s sebou vezl plynový vařič a ani jednou jsem ho nepoužil. "Přeci ho nevezu zbytečně", říkám si a hned vybalím vaření a začínám kuchtit přímo na promenádě.
Sláva s Verčou, kteří vyjeli týden po nás autem a vezou nám některé věci (nafukovací zvířátka, plavky, jídlo, ...) přijedou až zítra (v neděli). Proto se se soumrakem vrátíme zpět do Opatija nakoupit jídlo, pití a nějaký mls, abychom náš úspěch oslavili a pak jedeme hledat vhodné místo k přespání. Našli jsme malý vybetonovaný plácek se sprchou a WC hned u moře.
Co říct na závěr? ... hmm ... já už teď mám cukání jet příště ještě dál a Ladunka si prý bere několik týdnů od kola volno ;-)
Jak jsme trávili čas u moře společně se Slávou a Verčou, kteří přijeli v neděli ráno, je popsáno v článku Relaxace u moře.
| Komentářů |
|
