Návrhů na letošní dovolenou byla spousta. Nakonec ale zvítězil nápad jet do Julských Alp vlakem a maličko si to tam projít. Účast na výletu přislíbila klasická sestava tzn. já, Ladunka a Pavel. Dali jsme si sraz v hospůdce „U Špičáků“ a u piva se dohodli na plánu cesty. Čím víc piv, tím víc se nám plán líbil a tím víc bylo dalších nápadů jak jej zpestřit. Už teď mohu prozradit, že nám to vše vcelku pěkně vyšlo :)Den první
Ve čtvrtek dopoledne jsme si sbalili věci. Šlo to docela snadno, až sem se divil, že se nám to všechno tak hezky vešlo. Horší to už ale bylo s váhou batohu společně s brašnou na nový foťák a teleobjektiv. Bylo jasno, předsevzetí z poslední větší turistické akce, použít příště hůlky, se mi teď rozhodně podaří naplnit.
Za deset minut dvě a já s Ladunkou už nervózně sedíme v motoráčku a čekáme na odjezd. Pavel se k nám připojil v Týništi nad Orlicí, kde už máme za sebou třetí přestup. Další nás čeká v Hradci Králové, Praze, Salzburgu a Jesenici. Cestou vlakem se kocháme pohledem z okýnka, hrajeme karty, diskutujeme, jíme a příležitostně i spíme. Cesta docela ušla, až na delší čekání v Salzburgu a ukrutně smradlavý vagóny v rychlíku Lisinski. Ve 4:45 jsme v Jesenici a čeká nás pár hodin čekání na motoráček do Podbrda, které trávíme procházkou ještě spícím městem. V Jesenici nám končí mezinárodní jízdenka takže kupujeme zvlášť lístek do Podbrda a nasedáme do našeho posledního spoje. Sice posprejovaný ale jinak vcelku hezký vláček. Venku už je světlo, takže se můžeme opět kochat výhledy na okolní krajinu. A že je na co se dívat z tohoto spoje, který postupně projíždí několika tunely, kolem Bledského jezera, přes Bohinjskou Bystricu a za tím nejdelším tunelem už je Podbrdo, kde vysedáme. V Podbrdu je sice malé nádraží, ale na rozdíl od Jesenice se na umývárnách dá doplnit voda.
S batohy na zádech, ospalí a s dobrým pocitem, že nad námi je modrá obloha, vyrážíme vstříc vyzývavým vrcholkům. Jen co začnou svahy prudce stoupat, vyndáváme hůlky a všichni jako hůlko-amatéři očekáváme, jaké to s nima bude. Nevím, zda je to zvykem z běžek nebo čím, ale přijde mi to kupodivu docela přirozený a opravdu se s tím jde dobře.
Naším cílem byl první den pěšího putování Dom Zorka Jelinčiča na Črni prsti (1835 m). Z Podbrda se tam dá dojít buď přímou cestou, která by měla ve Slovinských měřítcích zabrat tři a půl hodiny anebo to vzít okolo přes kopec Kobla (1498 m) což by mělo být o dvě hodinky delší. Rozhodli jsme se jednohlasně pro delší cestu, už protože jsme vycházeli cca v sedm hodin ráno.
Na chvíli ještě odbočím k termínu „Slovinské měřítko“. Všude tu mají vzdálenosti uváděné v čase, tzn. podobně jako třeba na Slovensku v Tatrách. Vzhledem k častému překonávání převýšení se to jeví jako ideální metoda. Nevím, zda to bylo těmi těžkými batohy nebo špatným tréningem nebo snad častým svačením anebo že by neustálým focením, ale dojít včas se nám podařilo asi jen jednou, kdy jsme místo několikahodinového zpoždění došli o čtvrt hodiny dřív.
Kde jsme to přestali? Jo jasně, jsme na cestě k prvním vrcholkům. Cca kolem tisíce metrů nad mořem leháme do trávy a po odlehčení každého batohu o jednu plechovku piva usínáme ani nevím jak. Spíme celé dvě hodinky nevědíc o světě. Probouzí nás až ostré sluneční paprsky. Nedá se nic dělat musíme pokročit zase o kousek dál – ale spalo se tu krásně! Za necelých 400 výškových metrů se konečně dostáváme ven z vegetace a naskýtají se nám překrásné výhledy na okolí. Fotíme jako smyslů zbavení - to nás ostatně drží až na pár výjimek dokonce zájezdu. Jen Ladunka nefotí a časem se na nás dívá jako na blázny.
K Domu jsme přišli jako první nocležníci. Správce byl docela překvapen, když zjistil, že jsme z Čech. Prý všichni chodí pouze kolem Triglavu a zbytek Julských Alp je už moc nezajímá. O tom jsem se ostatně sami během následujících několika dní sami přesvědčili. Správce nám dovolil uvařit si uvnitř. Využili jsme jeho nabídky a kuchtili první teplé jídlo zájezdu rozebíraje u toho zážitky z prvního dne. V noci nás probudila bouřka. Chvílema byl docela silný vítr a déšť až to v nás vyvolávalo obavy z nadcházejícího dne, kdy jsme měli v plánu překonat nejdelší úsek cesty.
Den druhý
Ranní panoráma, kdy se provazce slunečních paprsků rozbíjely o vlhkost stoupající z údolí ve snaze zahalit ostré kontury hor, které jsme předešlý den mohli jen tušit, v nás uklidnilo veškeré obavy. Rozloučili jsme se se správcem a po vydatné snídani se vydali na cestu směrem k Vogelu. Šlo se převážně po hřebeni, kdy nalevo i napravo byl prudký sráz zakončený strmou skálou dolů. Mě ani Pavlovi to nečinilo žádný problém, ale na Ladunce bylo znát, že strach z výšek ještě není úplně překonán. Zvládala to ale statečně a během našeho nekonečného focení šla stále napřed ve snaze utéct těm „hrozným“ pohledům. Tak krásný výhledy byly ale celý den s výjimkou při sestupu z Rodice, kdy se přes nás přehnal mrak s deštěm a na chvíli tak nebyla nejlepší viditelnost.
V době, kdy jsme dorazili na Vogel se již slunce rychleji blížilo k obzoru a vítr soudě podle teploty se chvíli ohříval za polárním kruhem než dorazil k nám. Vrcholovou prémii v podobě sušenky jsem proto zastrčil do kapsy a s foťákem u oka rozběhl jsem se dolů do údolí, abych dohnal ty rychlíky, co mi utekli pod vidinou teplé a dobré večeře. Koča na Planini Razor, ke které jsme měli tento den namířeno, je totiž vyhlášena svou vynikající kuchyní. Na vlastní žaludky jsme se přesvědčili, že pověst nelhala. Najedení dosyta a unavení jsme usnuli jak nemluvňata.
Den třetí
Opět nás probudilo krásné slunečné ráno až jsem litoval toho, že jsme si tentokrát tak pospali a nevyrazili dřív, abychom stihli slunko v lepší poloze kvůli focení. Ale co, bylo hol zapotřebí po předešlém dni řádně si odpočinout. Snažil jsem se na to dívat z té lepší stránky a to jsem ještě netušil, kolik času k odpočinku nás teprve čeká. Tento den opravdu letní. Slunce krásně hřálo, my stoupali do sedla Škrbina a pot z nás jen lil. Ještě že jsme nakoupili dostatek vody. Zpočátku vedla pěšina mezi kosodřevinami jen tak zlehka vzhůru až se postupně začala zvedat sesutým kamením do prudkého stoupáku, kde už ke konci hezky ujížděly nohy. Jsme v sedle, kde pořádně fučí. Jako na potvoru se oblém zrovna ve chvíli, kdy pár metrů od nás proběhne rodinka kamzíků. Foťák sem samozřejmě nechal vypnutý ležet pár kroků ode mě. Těch pár kroků bylo pro ně pár desítek skoků a byli fuč. Taková příležitost říkám si, jako bych neznal zákon schválnosti, který opět nezklamal.
Ze sedla jsme se vydali na Tolminský Kuk. Výhledy, který pro nás tento kopec přichystal, byly fascinující. Byla překrásná viditelnost a díky ní jsme v dálce na jihozápadě zahlédli i moře. Tady padlo hodně fotek. Ani se nám nechtělo jít dál, jak tu bylo krásně. Při sestupu dál po turistické značce čekala Ladunku opravdová zkouška odvahy. Po prvních krocích jsem i já dostal strach – zda neodmítne pokračovat dál. Laduka ovšem ukázala, že není žádná posera a za chvíli jsme byli dole všichni bez problému. Jen já jsem si ten kopec ještě jednou cvičně vyběhl a seběhl :) Dole jsme si lehli do trávy a v klidu posvačili.
Pro nocleh jsme si tentokrát vybrali Dom na Komni. Cestou jsme potkali prvního černého mloka. Zřejmě předzvěst deště, protože několik dalších dní byli co krok. Také jsme zahlédli v dálce další dva kamzíky. Dom na Komni už nebyla taková romantika. Nevím zda to bylo tím, že už jsme kolem kdysi šli nebo tím, že začala být slyšet čeština.
Den čtvrý
Ráno už nás neprobudil sluneční svit. Bylo zataženo a barva oblohy nevěštila nic dobrého. Jen co jsme sklidili vaření a připravili se k odchodu, spustil se slejvák. Asi jsme se příliš radovali během předešlých dní. Na chvíli déšť ustal, tak jsem se radši rychle vydali na cestu. Naším dalším cílem měla být Zasavská koča.
Cestou k Triglavským jezerům se ze všech směrů ozývaly hromy ale naštěstí napršelo a hromy byly přece jen stále v dálce. V Koče pri Triglavskih jezerih jsme přečkali další spršku, nabrali vodu a opět vykročili dál na cestu. Už se neozývaly hromy, ale zato byla slyšet výhradně čeština.
Škoda že bylo zataženo. Jezera v údolí plném balvanů, sem tam zakrslý stromek, spousta barevných květu a na pozadí skalisté štíty hor, musí být přímo magická krásou. Takhle z nich vyzařoval akorát chlad a magie lehla ke dnu. Alespoň mě opustil strach z toho, že mi nevystačí baterie do foťáku a nebo že už nebude místo na kartě pro další fotografie.
Při příchodu do Zasavské koče už zase lilo jako z konve. Zamluvili jsme si nocleh a začali hrát karty, abychom si ukrátili čekání na lepší počasí, za kterého bychom si uvařili. Na chvíli sice přestalo pršet, silný vítr a zima ovšem nedávali příliš mnoho naděje. Našli jsme ale závětří a uvařili si v rychlosti. Měl jsem sice chuť na nějaký místní pokrm, ale přehnali jsme to s Ladunkou při výběru jídla a museli jsme tak takticky odlehčovat neustále během cesty soustavným vařením a jedením. Být tu tak uvězněni ještě dva týdny, hlady bychom nestrádali.
Večer panovala v chatě komorní nálada. U každého stolu jiná národnost a když už někdo promluvil tak šeptem. V noci se kolem chaty proháněli pekelníci a snažili se nás postrašit hromy a blesky majíc z toho náramnou radost. Usuzuju podle toho, že je to nepřestalo bavit celý další den.
Den pátý
Jak už jsem řekl, bylo celý den škaredě. Kolem poledne se na chvíli utišil déšť a zdálo se, že vysvitne i slunko. Vyrazili jsme proto jen tak na lehko na lehký výstup na Kanjavec. Cestou jsme zahlédli na skále pasoucí se stádečko kozorožců. Před vrcholkem nás zastihl déšť a na samotném vrcholu pro změnu kroupy strhávaly z člověka pláštěnku. Výhled žádný, kosa a ještě kroupy bodají do očí, aniž bychom učinili vrcholové foto prchli jsme zpět do chaty.
V chatě nás překvapilo čistě české obsazení. Hluční všudybylové a všeználkové byli slyšet ještě jsme nevešli dovnitř. Tento večer byl nejhorší z celého zájezdu. Na tom jsme se shodli všichni tři. Plán na zítřek byl proto jasný: jakmile alespoň na chvilku přestane pršet rychle pryč!
Den šestý
Posnídali jsme, sbalili věci a čekali na příležitost. Obloha byla šedivá, pršelo a pršelo. Štěstí se na nás ale přeci jen usmálo, přestalo pršet a my vyrazili dolů. Spěchali jsme, protože obloha říkala, že pršet musí. Kousek před Trentou spustily další přívaly deště. Bohužel jsem si předem v mapě nevšiml, že Koča Zlatorog je označena jako „mimo provoz“. Na to jsme přišli, až když jsme stanuli před zatlučenými dveřmi a okny. No nic první útočiště zklamalo, proto jsme sedli na autobus a vyjeli na Vršič s tím, že když se počasí neumoudří budeme další den pokračovat na vlak a když bude líp podnikneme něco v jeho okolí. Ubytovali jsme se v Točarjevově Domě, kde jsme večer zašli na polívku pro zahřátí a při té příležitosti opět hráli karty a smáli se zážitkům z Trenty. Ještě večer přišla hustá chumelenice a my byli díky tomu rozhodnuti druhý den pokračovat dál na vlak.
Den sedmý
Ráno nás probudilo sluníčko a modrá obloha téměř bez mráčku. To opravdu nikdo z nás nečekal. Ani nevím zda jsme byli v tu chvíli rádi nebo ne. Posnídali jsme na odpočívadle u silnice pěkně na sluníčku. Jak tak na nás svítilo rozehřálo i naši náladu a my se tak paradoxně rozhodli opět pro sestup do údolí k Soče a nakonec do kempu v Treně.
Jak jsme naplánovali tak se i stalo. Během sestupu jsme pořídili spoustu fotek, neboť zasněžené vrcholky hor krásně kontrastovaly zeleným svahům a modré obloze. Chvíli jsme odpočívali u pramene řeky Soča, který nás mimochodem docela zaskočil. Řeka je už tady opravdu dost objemná a silná. Na večer jsme došli do prvního kempu, kde jsme poprvé rozložili stan, který celou dobu táhneme společně na zádech, dali si točené pivo a šli spát.
Den osmý
Byl to den odpočinkový. Zašli jsme do Trenty na nákup a při té příležitosti pořídili opět několik fotek hor, tentokrát však společně s řekou. Posedávali jsme po lavičkách a kochali se krásnými výhledy, občas se smočili v řece a prostě jen tak vegetili. Samozřejmě nesměla chybět nějaká ta partička karet :)
Den devátý
Nastal poslední den, kdy jsme opět vegetili u řeky podobně jako předchozí den. Odpoledne jsme sbalili věci a vydali se na cestu do Trenty na autobus, který nás zavezl do Jesenice. V Jesenici jsme měli několik hodin času, protože vlak jel až v jednu ráno, tak jsme zašli na nákup lahůdek pro cestu vlakem (pívo, čokoláda, ...), samozřejmě hráli karty a mezitím chodili na výtečný kebab, který měli kousek od nádrží. A pak už byla jen cesta domů, během které se konzumovaly nakoupené lahůdky, diskutovalo o zážitcích a kupodivu se opět hrály karty.
| Komentářů |
|