7. den

Ráno si nás prohlížej kravičky z protějšího svahu. Asi tu ještě nic tak podivnýho neviděly. Před jízdou si jako každé ráno poctivě protáhnu achilovky, aby to vydržely až k moři.

Za chvilku jsme v Kamniku, kde se opět stavujeme v obchodě. Poté se už blížíme k Ljubljaně, respektive ji spíš objíždíme a ne a ne se dostat až přímo k ní a najednou je cedule konec Ljubljany.

Dneska se poprvé nestavujeme na oběd v žádné hospodě. Čím víc na jih tím větší problém je, nějakou solidní, kde se vaří, sehnat. Je to všude jen samé bistro anebo café-bar. Možná je to také i tím, že neprojíždíme turisty oblíbenými místy. Na oběd tedy definitivně zastavujeme až ve Vrhnice na lavičce u stánku s kebabem. Byl to nejlevnější ale přitom asi nejlepší oběd. Tak dobrý kebab jsme měli naposled také ve Slovinsku, když jsme se vraceli vlakem z Julských Alp.

Jak se blížíme k Postojne, Ladunka jakoby rázem ožila a já ji málem nestačím. Ví že za Postojnou už nás žádné velké kopce nečekají a moře je kousek. Za Postojnou si pro jistotu oblékáme reflexní vesty, protože provoz ve směru Ilirska Bistrica je dost hustý.

Ještě večer dojedeme kousek za Pivku, kde si najdeme pěkné zastrčené místečko ke spaní.

Dneska jsme po delší době opět najeli přes 120km, tzn. že zítra už nám zbývá opravdu jen kousek a obědvat bychom mohli už u moře. Uvidíme.