| Skialpový kurz EXPERT |
|
|
| Napsal cgrim | |||||||
| 07.03.2009 | |||||||
|
Během týdne před odjezdem skoro v celém Rakousku sype a sype. Stupeň lavinového nebezpečí stoupá nahoru den ode dne a v nás začínají hnízdit obavy. Pár hodin před odjezdem nám Viktor volá, že se jede jinam. Místo do Mittelbergu jedeme do Galtüru a na chatě, na kterou nově míříme, není Winterraum, takže můžeme z batohů vyházet vaření. Před půlnocí vyrážíme do Brna pro Luboše. Cesta není zrovna příjemná, chumelí, je náledí a ještě nás čeká objížďka kvůli bouračce před Černou Horou. V Brně naložíme Luboše a dál pokračujeme přes Vídeň, kterou složitě objíždíme kvůli další bouračce, až konečně najdeme na dálnici do Salzburgu.
Cesta je čím dál tím horší jak čím dál tím víc chumelí. Mezi Salzburgem a Innsbruckem nás čekají neustálé kolony, díky kterým přijíždíme po 940km do vesnice Galtür s hodinovým zpožděním.
Jsme na místě. Seznámíme se s dalšími členy, co jeli druhým autem přes Prahu a Mnichov. V Alpináriu ještě jednou přebalíme věci, abychom nesli na chatu opravdu jen to nejnutnější. Nachystáme si lyže a vyrážíme na cca 9km dlouhou cestu na Jamtalhütte. Dnes je počasí docela obstojné a cesta pohodová. Občas pokukujeme po popadaných lavinkách z předešlých dní.
Kozla učarují obrovské rampouchy visící ze skal a už se vidí, jak na nich řádí s cepínama. O to větší radost má, až uvidí umělý rampouch hned vedle chaty, kam dorážíme po několika hodinách.Jeden z naší skupiny nestíhá naše tempo, ale to se může stát každému. Večer při pivku probíráme různé druhy uzlů.
Další den dopoledne nacvičujeme záchranu z trhliny nanečisto v boulder místnosti, která je součástí chaty. Moc se nám s Kozlem díky tomu vybavení chata líbí.
Odpoledne vyrážíme na krátký výlet. Počasí nám bohužel nepřeje. Sněží a je docela špatná viditelnost. I tento den je jeden z členů pozadu, stále ten samý. To se může stát i nám, říkáme si, ale když je pozadu i cestou z kopce a při vzpomínce na jeho večerní slova, že je vše v pohodě, začínáme mít pochyby. To už začíná být podezřelé, takhle se nikam nedostaneme.
Svahy kolem nás nevěstí nic dobrého a tak to po několika hodinách šlapání otáčíme a vracíme se zpět na chatu, kam přijíždíme lehce promrzlí díky čekání na ...
Večer u piva plánujeme trasu na další den. Stanovíme si několik bodů a pečlivě zapisujeme jejich souřadnice, nadmořskou výšku, vzdálenosti, časové odhady, ...
Druhý den ráno po snídani jdeme na umělý led u chaty nacvičit slaňování na ledovci a testujeme cepíny od místních borců - mají tu totiž vlastní test centrum.
Po krátké svačině konečně vyrážíme na dlouho očekávaný přechod přes ledovec, přes sedlo a na závěr sjezd k druhé chatě. Chumelí, není moc vidět, vrstva sněhu, který musíme prošlapávat, nám místy sahá až k pasu a zase jeden a ten samý člen skupiny zaostává. Vyhlídky do lavinového terénu máme opravdu jen ty nejlepší.
Poté, co vylezeme na ledovec, se navazujeme na lano tři a tři, tzn. do dvou skupin. Tímto se náš postup ještě víc zpomalí. Chvílema se matně ukáže svah nalevo nebo napravo a my alespoň tušíme, kde jsme. V jednom místě ale pozdě zahneme a nakráčíme si to přímo do silně lavinozního srázu. Jdu jako první a nemám vůbec dobrý pocit. Všichni tři, co jsme na jednom laně máme jasno, aniž bychom si cokoliv říkali. Když na nás druhá skupina volá, abychom se zastavili, že neví, kde přesně jsme, Kozel jen zakřičí "teď ne!" a já se snažím je nezklamat, prošlapávám a ze všech sil se snažím udržet tempo. Jsme tři na laně ve svahu co má určitě 35 stupňů a boříme se po pás v prašanu. Co je horší - trhlina nebo se navzájem na laně rozsekat, kdyby se to s náma urvalo? Konečně vidím obrys hrany a možnost zlepšení. Svah už není tak prudký a my se můžeme vyměnit. Poté, co nás dožene druhá skupina, rozhodneme se pro ústup. Jsou čtyři odpoledne a nám ještě zbývalo cca 300 výškových metrů do sedla a pak hledat cestu dolů.
Zpěr dolů k chatě už sjíždíme bez navázání na lano a snažíme se držet stopy, kterou jsme šli nahoru. Místy ji stěží hledáme, protože už stihla zachumelit. Při sjezdu z ledovce se mi podaří odtrhnout minilavinku. Kousek dál ztrácí Kozel jedu lyži a ani po hodině hledání ji nenachází. Ostatní jedou dál na chatu a my dva se belháme za nimi - teda Kozel se belhá já jedu jen jako doprovod a vezu mu ty nejtěžší věci. Na chatu přicházíme už za tmy.
Všichni jsme docela zdrcení ale po prvních pivech to z nás lehce opadá. Zjišťujeme, že bude problém se z chaty vůbec dostat zpět do Galtüru. Je vyhlášen čtvrtý lavinový stupeň. Horští vůdci, co tu jsou, se pořád nemohou dohodnou, zda zítra zůstat nebo jít dolů. Nakonec vyhrála varianta jít dolů.
Ráno hned po snídani vyráží čtveřice předjezdců (Kozel na půjčených lyžích od chataře, Viktor a dva místní vůdci) prošlapávat cestu. My vyrážíme půlhodiny po nich. Cestou přejíždíme přes tři laviny spadlé až přes cestu. Z toho jedna je opravdu masivní. Včera v noci se tu prý ztratili tři lyžaři - snad jim nešlapu po hlavě. Závidím Kozloj, že mohl jít v první skupině. Když se teď plazím za rakušákama, kteří se neustále zastavují a rozhlíží, zdá se mi, že takhle ještě víc riskujeme. Nakonec se ale přece jen dostáváme všichni v pořádku až k autům. Přebalíme věci, rozloučíme se a jedem domů. Aby toho nebylo málo, začne se nám srát auto ... nakonec se ale dostaneme úspěšně až domů. Doteď jsem si o celém tom našem výletu nedokázal udělat jasný obrázek ...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||
Po vydařeném lavinovém kurzu jsme se s Kozlem rozhodli pro ještě jeden kurz a to skialpový pro pokročilejší, abychom se hlavně naučili záchranu z ledovcové trhliny. Součástí kurzu měl být i výstup na pěkný rakouský kopec Wildspitze. Původně jsem o tom, jak se nám celá ta akce zamotala (existují lepší výrazy ...), ani nechtěl psát, ale nakonec jsem se do toho přeci jen dal ...
| Další > |
|---|