(c)grimovy osobní stránky - A pak že letos nebyla pořádná zima

A pak že letos nebyla pořádná zima

Napsal cgrim

11.04.2007

Po návratu ze Slovinska jsme se s Ladunkou rozhodli, že bychom mohli využít zbývajícího volna a vydat se na pochod po hřebeni Orlických hor. A tak jsme opět zalarmovali našeho věrného parťáka pro takovéto akce Pavla, který byl nápadem jako vždy nadšen a souhlasil.

Vyrazili jsme v pátek po páté hodině z Nového Města nad Metují směr Peklo. V Nováči jsme se ještě na hodinku zakecali s Dájou, který se vrátil z tříměsíčního lezeckýho zájezdu. Chtěl nás od našeho záměru odradit ale nepodařilo se. Že to bude místy peklo, jsme samozřejmě ještě netušili. Plni očekávání a s dobrou náladou jsme si razili cestu Pekelským údolím, obdivovali jeho krásy a u toho si vyprávěli zážitky ze Slovinska. Na to, že jsme měli všichni plnou polní, jsme nasadili docela svižný tempo. S ubývajícím světlem jsme intenzivněji pátrali po vhodném místečku ke spaní. Nakonec se přeci jen naskytl malý palouček, kde už bylo dokonce i ohniště. Neodolali jsme, rozložili tábor a s chutí se pustili do buřtění. Špekáčky byly tentokrát obzvláště vydařené. Během hostiny kolem nás prošla dvojka s baterkou a jen tak na lehko s malým batůžkem. S hrůzou zjistili, že na Nový Hrádek to ještě kousek je a ztratili se ve tmě.

Ladunka buřtí

Jen co jsme uhasili oheň, pocítili jsme jak chladná bude dnešní noc. A tak ještě rozehřáti od ohně rychle jsme zalezli do stanů a zavrtali se co nejhlouběji do spacáků. Usínat za šumu větru v korunách stromů a zurčení potůčku téměř u ucha bylo přesně to, co jsem potřeboval. Postupně jsem se propadal do neskutečně živých snů, zřejmě navozených tou až magickou atmosférou. Ze snů mě ale postupně vytrhávala narůstající zima a oblékání dalších vrstev ostatních účastníků výletu. I přes magickou atmosféru, krásné sny a čistou mysl, jsem si přál aby bylo ráno a já už měl batoh na zádech a potil se, než abych klepal kosu v tomhle starým spacáku. Konečně svítá a já se dívám na hodinky na teploměr. Ve stanu jsou 4°C. V kolika asi tak může mít komfort tento 20 let starý spacák značky neznámé? Tipnul bych si že to bude podobná hodnota jako to stáří. První, co si všichni sdělujeme, je jaké množství ponožek kdo měl na nohách, čepice na hlavě to že byla nutnost a Ladunka nasadila i rukavice. Ani se nám nechtělo moc snídat a tak jsme jen rychle na stojáka zdlábli housku s paštikou, sbalili stany a vyrazili dál.

pohled na Krkonoše

V Novém Hrádku jsme si dokoupili nějaký pamlsky a pokračovali kolem větrných elektráren, které jsem mimochodem ještě nikdy neviděl v provozu, směrem na Olešnici v Orlických horách. Cestu jsme navrhli tak, že půjdeme skoro pořád po Jiráskově cestě a právě pár kilometrů před Olešnicí jsme Jiráska proklínali, jak mohl tu cestu vybrat po silnici. Já vím, tenkrát tu ta asfaltka nebyla, ale na něco si člověk zanadávat musí, aby se mu ulevilo a třeba i lehčeji šlo. V Olešnici jsme se posilnili před očekávaným stoupáním, chvilku poseděli a vyrazili dál vzhůru na hřeben. Cesta to byla hrozná. Nabrat tolik metrů převýšení za tak krátkou chvíli s těžkým batohem takhle hnedka po zimě bez tréningu. Ale co vybrali jsme si to, tak jdem! S přibývající výškou bylo čím dál tím víc vidět na sněhovou čepici v Krkonoších. Týjo tam je ale ještě sněhu! Teď na tuhle chvíli by sedělo hned několik pořekadel ale stačí, když nastíním situaci jedním: „O kom se mluvívá, za rohem stojívá.“ Ne že by tam byl nějaký roh a za ním stála třeba Sněžka, ale prostě a jednoduše ležel hned za zatáčkou sníh. Přiznám se, mě to překvapilo. Letos byla přeci tak špatná zima. Kdyby to byla jen jedna závěj ale ono ne. Zčista jasna začala souvislá vrstva sněhu, jako bychom přišli k ledovci a ledovec byl s občasným přerušením až k Haničce. To jsme ovšem samozřejmě ještě nevěděli. A tak jsme s představou zdolávání ledovce „běželi“ vzhůru k vrcholu.

ledovec :-)

Dosažení Vrchmezí bylo pro nás úlevou. Konečně jsme nahoře a teď už to půjde jen po hřebeni. Za chvíli jsme došli na Šerlich, poobědvali v Masarykově chatě a následně s plnými bříšky klouzali sněhem na Velkou Deštnou. Kupodivu nám nabídla překrásný rozhled do dalekého okolí. Většinou máme tu smůlu, že s blížícím se vrcholem houstne i z ničeho nic objevivší se mlha a nevidíme tak nic než sebe a cestu na pár metrů před sebou. Slunko už padá k obzoru rychleji a rychleji a tak se moc dlouho nezdržíme a tentokrát už příjemnějším skluzem (totiž z kopce) vyrážíme vstříc místu pro přenocování. Tuto noc už padají i návrhy na navlečení batohu na nohy, prostě navléct na sebe úplně všechno, co máme sebou. Noc byla krutá. Teploměr na hodinkách ukazuje nulu. Snažím se na to nemyslet a říkám si: „Buď rád, že nejsi venku, tam musí být ještě tak o dva stupně míň.“ No nevím, zda by stan udržel tolik tepla, ale usínám a těším se na ráno ještě víc než včera. Ráno vylézáme ze spacáku až ve chvíli, kdy okolní sněhové pláně pohladí slunko. Sníh přes noc alespoň pořádně promrzl a líp se nám půjde. Vše zlé je přeci pro něco dobré. A tak nacpáni vydatnou snídaní a zahřáti čajem vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

výhled z Velké Deštné

Cesta už tento den neubíhala tak rychle. Začínají se ozývat puchýře, otlačená chodidla a mě navíc rozbolelo koleno. Příště si beru hůlky, ať si lidi myslí co chtějí, kolena už mám dost zničený a zaslouží si odlehčit. Postupně přecházíme přes Homoli, Tetřevec, Pěticestí, Komáří vrch, na Mezivrší potkáváme první turisty a kolem Anenského vrchu se zlepšuje ten den unavená nálada představou přicházejícího klesání a tím už snad i konce sněhové pokrývky. To že bude dole líp naznačují cyklisti, kteří se také pomalu začínají objevovat. Přál bych si to s nimi vyměnit – ach to koleno! Před Haničkou se loučíme s ledovcem. Řekl bych dobojováno, ale s překonáním jednoho úskalí se vynoří jako z hlubin další a tím je mé bolavé koleno. Lapám po první bukové holi, ležící u cesty jako tonoucí stébla na kraji rybníka. Ostatní členové jsou ale čilí a ženou mě dál vzhůru za teplou večeří.

Pavlovi se nechce ze stanu

Dobře jsme udělali, když jsme zlehka sešli z cesty a stavili se na Orlické chatě na pivo. Grilovali tam ten den selátko. Bylo tak vynikající, že jsem neodolal a dal si hned dvě porce. Už mě nebolelo jen jedno koleno ale obě, takže bylo zapotřebí je obě udobřit. Navíc byl k selátku ještě vynikající zeleninový salát. Tuto chatu nemůžu jinak než doporučit. Slunko se už opět chystalo pomalu schovat za obzor a tak nám nezbylo než se se zbytky selátka rozloučit a odkulit naše pupky zase o dům dál. To kam jsme se přes České Petrovice dokulili byl náš domek plátěný u lesa rozložený. Nádherně se nám usínalo v šesti stupních nad nulou. Paráda! Selátko mi vesele šplouchalo v žaludku, kolena měla konečně odpočinek a kolem stanu si hrál vítr s trávou a jehličím. Poprvé jsem se netěšil na ráno.

Zdá se, že Ladunka je s výletem spokojena

Nastal den poslední, pro mě den těch největších útrap. Ostatní byli v pohodě. Z mého pohledu přes pár puchýřů a otlačená chodidla přede mnou vyloženě běželi a já se svými koleny, která by mi nezáviděl ani staletý děd, jsem byl pro ně jak těžká železná koule, co mívali vězni přikurtovanou k noze. Schválně jsem naplánoval cestu kolem Studenských skal. Chtěl jsem se podívat, jak tam ty skály vypadají, jaké jsou tam cesty a hlavně jak je to zajištěný. Kolena nekolena dšoural jsem se z vyznačené pěšinky ke skalám a dlouze si je s nadšením prohlížel. „Paráda, sem se musím letos určitě zajet podívat.“, říkal jsem si. Dodalo mi to zase trochu energie a mohli jsme pokračovat dál v cestě. Už nám zbýval jen kousek. Pavel to měl blíž domů a tak už v jednu seděl u stolu s obědem a já s Ladunkou jsme ponořili lžíci do polévky až kolem druhé hodiny odpolední. Libovali jsme si, jak nám ten výlet nakonec vcelku pěkně vyšel a že i přes všechny ty útrapy to byl vlastně krásný výlet plný nezapomenutelných zážitků.

Komentářů

Přidat Nový

Hledat