18.9.

Vycházíme brzo ráno, abychom byli v sedm u vstupní brány, dokud tam ještě nejsou všichni hlídači, pouze ten kluk, se kterým jsme včera večer sepisovali povolení. Zaplatíme vstupné a dnes již hladce procházíme dál.

Cesta do Gaumukhu vede po levé straně údolí většinou jen jako uzounká pěšina ve strmém srázu. Občas nás předběhnou hinduističtí fanatici, co se vezou na oslech a na hlavách mají buď igelitové pytlíky nebo něco, co připomíná sešitou ponožku s dírou.

V půlce cesty se zastavíme, uvaříme čaj a polívku. Během vaření příjde nějaký hinduistický podivín zabalený v dece, posadí se na kámen kousek od nás a pozorně nás sleduje. Občas naznačí, že by si dal taky něco k jídlu. Dájoš mu nabídne polívku, ale ta mu nevoní, tak na něj kašleme.

Než vyrazíme dál, ještě chvilku odpočíváme. Během cesty často míjíme místa se spoustou odpadků. Za zády máme až nepříjemně tmavou oblohu.

Několik set metrů před ledovcem je tábořiště, kde se zastavujeme a stavíme stany. Rychle uvaříme, abychom se stihli najíst ještě před slejvákem, který se na nás jisto jistě žene.

Po večeři se dáváme do řeči se šéfem vojenské expedice, která tu již nějaký ten pátek stanuje. Získávám od něho velice podrobné a kvalitní mapy okolí, která je určena výhradně pro vojenské účely. Chlápek je sympaťák a doporučuje nám, na které kopce v okolí můžeme vylézt. Usínáme sice za bubnování dešťových kapek na stan, ale doufáme, že se počasí do rána zlepší a my se podíváme na všechny ty kopce, o kterých nám před chvíli vyprávěl ten voják.

V noci přehlušují hukot Gangy silné hromy a padající kameny. Kousek od našich stanů padají kamenné laviny. Nemůžu moc spát. Každou chvíli si sednu a poslouchám, jak daleko se dostaly kameny tentokrát.