... aneb jak probíhala naše cesta za lezením do Itálie s naším novým autem. Po zakončení prvního ročníku HIS maratonu jsme se s Ladunkou sbalili a vydali se na dva týdny do Itálie. V plánu jsme měli pár dní chození po Dolomitech a pak nějaké to lezení. Popujčovali jsme průvodce na spoustu oblastí až po Sperlongu. Až tam jsme chtěli dojet, bylo-li by škaredě. Plány jsme měli opravdu ambiciózní.To jsme ještě nevěděl, co nás čeká ...

Krátce po překročení Rakousko České hranice nám začalo pískat pravé zadní kolo. Zpočátku se to šlo ale za chvíli byl zvuk tak nesnesitelný a kolo do ruda rozžhavený, že jsme počkali než to vychladne a otočili zpět. Jelikož byla neděle večer, servisy za hranicema zavřený a s tím kolem jsme stejně nikam daleko nemohli.

V pondělí ráno nás místo krásného probuzení v Dolomitech čekala těžká realita ještě v Čechách. Našli jsme podomního opraváře a ten nám řekl, že je kolo v pohodě a že to byl asi nějakej kámen. No dobrá, vyrazili jsme tedy opět do Rakouska. Pocit jsme neměli vůbec dobrej a instinkt nás nezklamal, kousek před Linzem opět pískání od zadního kola. No to snad ne!Zastavili jsme akorát u autorizovaného servisu Ford. Ale co je to dovolená, alespoň tomu budou rozumět a my si to konečně začneme užívat. Svěřil jsem jim auto do rukou s výrazem naprosté zoufalosti. Helmut se v tom chvíli vrtal sám, pak pozval postupně ostatní kolegy, ať se na to jsou také podívat. Ceké procesí pokyvovalo hlavama a drbalo se na bradě. Nakonec Helmut cosi zamumlal a hodili kolo zpět. Prý to byla špatně daná závlačka a že můžeme v klidu pokračovat až na jih Itálii. Paráda!

Rádio jsme si přesto radši nepustili, abychom nepraskli z toho napětí, které v nás vyvolával každý divný zvuk.Vzali jsme to přes vysokohorskou silnici kolem Grossglockneru, ať auto prověříme dokud nejsme v Itálii. Bylo překrásný počasí a my si užívali výhledy a bezproblémovou jízdu i po této náročné trase. V noci jsme dojeli do Dolomit.

Ráno nás probudilo sluníčko a překrásný výhled na Le Tofane. Přejeli jsme do sedla Passo di Falzarego a vyrazili směrem k sedlu mezi Le Tofane a Lagazoui. Cestou jsme si prolezli tunely v Galerii vykopané za první světové války. Škoda, že jsem zapomněl čelovku v autě, mohli jsme si ten komplex projít celý.

Místo toho jsme se vrátili zpět na cestu došli do sedla, kde jsme posvačili a u toho se kochali překrásným počasím, které dávalo okolní krajině takový svěží šarm.

Ze sedla jsme sešli dolů do údolí. U řeky jsme si lehli do trávy a užívali si klidu, kterého se nám dosud během našeho výletu moc nedostávalo.

Od řeky jsme vystoupali strmou cestou nahoru k chatě Rif. C. Giussani, odkud jsme mohli pozorovat sestupující lezce z Le Tofana. Docela se ochladilo takže žádné otálení a hurá dolů.

Při sestupu jsem začal na obloze pozorovat Cirry. To není dobré znamení. Obešli jsme postupně celou Le Tofane zpět k autu do sedla Falzarego. Uvařili jsme večeři a šli spát. Ráno nás čekalo malé překvapení ...

Co na plat pobyt v Dolomitech zkrátíme. Jedeme se ohřát do Arca a pokusíme se konečně o lezení. Snad nám bude štěstí přát. Při sjíždějí prvního sedla jsme odvážně zapnuli rádio. Když už chumelí, tak se to snad nezačne hřát. Při sjezdu z druhého sedla nás auto vyvedlo z omylu a sen o větším štěstí se rázem rozplynul. To snad ne! Jsme zoufalí a bojíme se najet na dálnici. Zkusíme zastavit u prvního servisu, ale je dvanáct a pracovat začínají až od tří. Půl hodinky počkáme a pak zase vyrážíme dál. Tentokrát vydrží kolo až k Lago di Garda, kde ale pro změnu leje jako z konve a prý tak má být celý týden.

Do syta jsme se nasvačili a tím dostatečně obalíli naše nervové buňky, jinak si nedokážu představit, jak nás mohlo napadnout vydat se z mokrého Arca až do Finale Ligure s naším uvztekaným autem.