Ráno už nás neprobudil sluneční svit. Bylo zataženo a barva oblohy nevěštila nic dobrého. Jen co jsme sklidili vaření a připravili se k odchodu, spustil se slejvák. Asi jsme se příliš radovali během předešlých dní. Na chvíli déšť ustal, tak jsem se radši rychle vydali na cestu. Naším dalším cílem měla být Zasavská koča.

Cestou k Triglavským jezerům se ze všech směrů ozývaly hromy ale naštěstí napršelo a hromy byly přece jen stále v dálce. V Koče pri Triglavskih jezerih jsme přečkali další spršku, nabrali vodu a opět vykročili dál na cestu. Už se neozývaly hromy, ale zato byla slyšet výhradně čeština.

Škoda že bylo zataženo. Jezera v údolí plném balvanů, sem tam zakrslý stromek, spousta barevných květu a na pozadí skalisté štíty hor, musí být přímo magická krásou. Takhle z nich vyzařoval akorát chlad a magie lehla ke dnu. Alespoň mě opustil strach z toho, že mi nevystačí baterie do foťáku a nebo že už nebude místo na kartě pro další fotografie.

Při příchodu do Zasavské koče už zase lilo jako z konve. Zamluvili jsme si nocleh a začali hrát karty, abychom si ukrátili čekání na lepší počasí, za kterého bychom si uvařili. Na chvíli sice přestalo pršet, silný vítr a zima ovšem nedávali příliš mnoho naděje. Našli jsme ale závětří a uvařili si v rychlosti. Měl jsem sice chuť na nějaký místní pokrm, ale přehnali jsme to s Ladunkou při výběru jídla a museli jsme tak takticky odlehčovat neustále během cesty soustavným vařením a jedením. Být tu tak uvězněni ještě dva týdny, hlady bychom nestrádali.

Večer panovala v chatě komorní nálada. U každého stolu jiná národnost a když už někdo promluvil tak šeptem. V noci se kolem chaty proháněli pekelníci a snažili se nás postrašit hromy a blesky majíc z toho náramnou radost. Usuzuju podle toho, že je to nepřestalo bavit celý další den.

Den pátý

Jak už jsem řekl, bylo celý den škaredě. Kolem poledne se na chvíli utišil déšť a zdálo se, že vysvitne i slunko. Vyrazili jsme proto jen tak na lehko na lehký výstup na Kanjavec. Cestou jsme zahlédli na skále pasoucí se stádečko kozorožců. Před vrcholkem nás zastihl déšť a na samotném vrcholu pro změnu kroupy strhávaly z člověka pláštěnku. Výhled žádný, kosa a ještě kroupy bodají do očí, aniž bychom učinili vrcholové foto prchli jsme zpět do chaty.

V chatě nás překvapilo čistě české obsazení. Hluční všudybylové a všeználkové byli slyšet ještě jsme nevešli dovnitř. Tento večer byl nejhorší z celého zájezdu. Na tom jsme se shodli všichni tři. Plán na zítřek byl proto jasný: jakmile alespoň na chvilku přestane pršet rychle pryč!