Ranní panoráma, kdy se provazce slunečních paprsků rozbíjely o vlhkost stoupající z údolí ve snaze zahalit ostré kontury hor, které jsme předešlý den mohli jen tušit, v nás uklidnilo veškeré obavy. Rozloučili jsme se se správcem a po vydatné snídani se vydali na cestu směrem k Vogelu.  Šlo se převážně po hřebeni, kdy nalevo i napravo byl prudký sráz zakončený strmou skálou dolů. Mě ani Pavlovi to nečinilo žádný problém, ale na Ladunce bylo znát, že strach z výšek ještě není úplně překonán. Zvládala to ale statečně a během našeho nekonečného focení šla stále napřed ve snaze utéct těm „hrozným“ pohledům. Tak krásný výhledy byly ale celý den s výjimkou při sestupu z Rodice, kdy se přes nás přehnal mrak s deštěm a na chvíli tak nebyla nejlepší viditelnost.

V době, kdy jsme dorazili na Vogel se již slunce rychleji blížilo k obzoru a vítr soudě podle teploty se chvíli ohříval za polárním kruhem než dorazil k nám. Vrcholovou prémii v podobě sušenky jsem proto zastrčil do kapsy a s foťákem u oka rozběhl jsem se dolů do údolí, abych dohnal ty rychlíky, co mi utekli pod vidinou teplé a dobré večeře. Koča na Planini Razor, ke které jsme měli tento den namířeno, je totiž vyhlášena svou vynikající kuchyní. Na vlastní žaludky jsme se přesvědčili, že pověst nelhala. Najedení dosyta a unavení jsme usnuli jak nemluvňata.

Den třetí

Opět nás probudilo krásné slunečné ráno až jsem litoval toho, že jsme si tentokrát tak pospali a nevyrazili dřív, abychom stihli slunko v lepší poloze kvůli focení. Ale co, bylo hol zapotřebí po předešlém dni řádně si odpočinout. Snažil jsem se na to dívat z té lepší stránky a to jsem ještě netušil, kolik času k odpočinku nás teprve čeká. Tento den opravdu letní. Slunce krásně hřálo, my stoupali do sedla Škrbina a pot z nás jen lil. Ještě že jsme nakoupili dostatek vody. Zpočátku vedla pěšina mezi kosodřevinami jen tak zlehka vzhůru až se postupně začala zvedat sesutým kamením do prudkého stoupáku, kde už ke konci hezky ujížděly nohy. Jsme v sedle, kde pořádně fučí. Jako na potvoru se oblém zrovna ve chvíli, kdy pár metrů od nás proběhne rodinka kamzíků. Foťák sem samozřejmě nechal vypnutý ležet pár kroků ode mě. Těch pár kroků bylo pro ně pár desítek skoků a byli fuč. Taková příležitost říkám si, jako bych neznal zákon schválnosti, který opět nezklamal.

Ze sedla jsme se vydali na Tolminský Kuk. Výhledy, který pro nás tento kopec přichystal, byly fascinující. Byla překrásná viditelnost a díky ní jsme v dálce na jihozápadě zahlédli i moře. Tady padlo hodně fotek. Ani se nám nechtělo jít dál, jak tu bylo krásně. Při sestupu dál po turistické značce čekala Ladunku opravdová zkouška odvahy. Po prvních krocích jsem i já dostal strach – zda neodmítne pokračovat dál. Laduka ovšem ukázala, že není žádná posera a za chvíli jsme byli dole všichni bez problému. Jen já jsem si ten kopec ještě jednou cvičně vyběhl a seběhl :) Dole jsme si lehli do trávy a v klidu posvačili.

Pro nocleh jsme si tentokrát vybrali Dom na Komni. Cestou jsme potkali prvního černého mloka. Zřejmě předzvěst deště, protože několik dalších dní byli co krok. Také jsme zahlédli v dálce další dva kamzíky. Dom na Komni už nebyla taková romantika. Nevím zda to bylo tím, že už jsme kolem kdysi šli nebo tím, že začala být slyšet čeština.