Návrhů na letošní dovolenou byla spousta. Nakonec ale zvítězil nápad jet do Julských Alp vlakem a maličko si to tam projít. Účast na výletu přislíbila klasická sestava tzn. já, Ladunka a Pavel. Dali jsme si sraz v hospůdce „U Špičáků“ a u piva se dohodli na plánu cesty. Čím víc piv, tím víc se nám plán líbil a tím víc bylo dalších nápadů jak jej zpestřit.  Už teď mohu prozradit, že nám to vše vcelku pěkně vyšlo :)

Den první

Ve čtvrtek dopoledne jsme si sbalili věci. Šlo to docela snadno, až sem se divil, že se nám to všechno tak hezky vešlo. Horší to už ale bylo s váhou batohu společně s brašnou na nový foťák a teleobjektiv. Bylo jasno, předsevzetí z poslední větší turistické akce, použít příště hůlky, se mi teď rozhodně podaří naplnit.

Za deset minut dvě a já s Ladunkou už nervózně sedíme v motoráčku a čekáme na odjezd. Pavel se k nám připojil v Týništi nad Orlicí, kde už máme za sebou třetí přestup. Další nás čeká v Hradci Králové, Praze, Salzburgu a Jesenici. Cestou vlakem se kocháme pohledem z okýnka, hrajeme karty, diskutujeme, jíme a příležitostně i spíme. Cesta docela ušla, až na delší čekání v Salzburgu a ukrutně smradlavý vagóny v rychlíku Lisinski. Ve 4:45 jsme v Jesenici a čeká nás pár hodin čekání na motoráček do Podbrda, které trávíme procházkou ještě spícím městem. V Jesenici nám končí mezinárodní jízdenka takže kupujeme zvlášť lístek do Podbrda a nasedáme do našeho posledního spoje. Sice posprejovaný ale jinak vcelku hezký vláček. Venku už je světlo, takže se můžeme opět kochat výhledy na okolní krajinu. A že je na co se dívat z tohoto spoje, který postupně projíždí několika tunely, kolem Bledského jezera, přes Bohinjskou Bystricu a za tím nejdelším tunelem už je Podbrdo, kde vysedáme. V Podbrdu je sice malé nádraží, ale na rozdíl od Jesenice se na umývárnách dá doplnit voda.

S batohy na zádech, ospalí a s dobrým pocitem, že nad námi je modrá obloha, vyrážíme vstříc vyzývavým vrcholkům. Jen co začnou svahy prudce stoupat, vyndáváme hůlky a všichni jako hůlko-amatéři očekáváme, jaké to s nima bude. Nevím, zda je to zvykem z běžek nebo čím, ale přijde mi to kupodivu docela přirozený a opravdu se s tím jde dobře.

Naším cílem byl první den pěšího putování Dom Zorka Jelinčiča na Črni prsti (1835 m). Z Podbrda se tam dá dojít buď přímou cestou, která by měla ve Slovinských měřítcích zabrat tři a půl hodiny anebo to vzít okolo přes kopec Kobla (1498 m) což by mělo být o dvě hodinky delší. Rozhodli jsme se jednohlasně pro delší cestu, už protože jsme vycházeli cca v sedm hodin ráno.

Na chvíli ještě odbočím k termínu „Slovinské měřítko“. Všude tu mají vzdálenosti uváděné v čase, tzn. podobně jako třeba na Slovensku v Tatrách. Vzhledem k častému překonávání převýšení se to jeví jako ideální metoda. Nevím, zda to bylo těmi těžkými batohy nebo špatným tréningem nebo snad častým svačením anebo že by neustálým focením, ale dojít včas se nám podařilo asi jen jednou, kdy jsme místo několikahodinového zpoždění došli o čtvrt hodiny dřív.

Kde jsme to přestali? Jo jasně, jsme na cestě k prvním vrcholkům. Cca kolem tisíce metrů nad mořem leháme do trávy a po odlehčení každého batohu o jednu plechovku piva usínáme ani nevím jak. Spíme celé dvě hodinky nevědíc o světě. Probouzí nás až ostré sluneční paprsky. Nedá se nic dělat musíme pokročit zase o kousek dál – ale spalo se tu krásně! Za necelých 400 výškových metrů se konečně dostáváme ven z vegetace a naskýtají se nám překrásné výhledy na okolí. Fotíme jako smyslů zbavení - to nás ostatně drží až na pár výjimek dokonce zájezdu. Jen Ladunka nefotí a časem se na nás dívá jako na blázny.

K Domu jsme přišli jako první nocležníci. Správce byl docela překvapen, když zjistil, že jsme z Čech. Prý všichni chodí pouze kolem Triglavu a zbytek Julských Alp je už moc nezajímá. O tom jsem se ostatně sami během následujících několika dní sami přesvědčili. Správce nám dovolil uvařit si uvnitř. Využili jsme jeho nabídky a kuchtili první teplé jídlo zájezdu rozebíraje u toho zážitky z prvního dne. V noci nás probudila bouřka. Chvílema byl docela silný vítr a déšť až to v nás vyvolávalo obavy z nadcházejícího dne, kdy jsme měli v plánu překonat nejdelší úsek cesty.